V Bradavicích pošesté - Stará pověst – 2. část

XXVI. Stará pověst – 2. část

„No, dobře, Harry. Zní to sice moc zajímavě, ale jak víš, že je to pravda? Jak víš, že ten lektvar doopravdy existuje?“ říkala právě Hermiona. „Poslyš, kdyby existoval, vědělo by se o něm. Ten lektvar by měl hroznou cenu, kdyby doopravdy dokázal vrátit život. Psalo by se o něm v knihách s černou a bílou magií a víš dobře, že tam jsme nic nenašli. Prohledali jsme celou knihovnu, včetně omezeného přístupu. A navíc, někdo si musel ověřit, jestli je ta pověst pravdivá, ne?“
„No, třeba o tom lektvaru nikdo nemá vědět,“ odporoval Harry.
„Pak by se o něm ale nepsalo v těch pověstech.“
„Ale z těch pověstí se o něm lidé přece dozvěděli.“
„Harry, nemáš jistotu.“
„Ne, Hermiono, to nemám. Ale nejlépe to zjistím, když se ho prostě pokusím najít.“
„Jo,“ přidal se Ron do debaty, „Harry má pravdu… no nekoukej se tak na mě, já jen říkám svůj názor. Copak ty nechceš, aby se Sirius vrátil?“
„Ale co to plácáš? Víš přece moc dobře, že chci, ale…“
„Tak vidíš.“
„A našel ho? Myslím ten lektvar,“ zeptala se Ginny rychle.
„No, myslím, že ano,“ odpověděl Harry. Hermiona nesouhlasně zakroutila hlavou.
„Tak čti dál, Harry, mě to zajímá,“ pobídl ho Ron dychtivě.
Harry se usmál a pokračoval:

Nikdo nevěděl, kde onen lektvar hledat. Vrakobor prokřižoval celý svět a trvalo mu to celkem sedm let a čtvrt. Nenašel však nic. Zklamaný, odebral se znovu pro radu ke Gerontovi. Gerontus nasadil přísný výraz a vyčítavě se ho zeptal, jestli je ochoten obětovat na záchranu své milované cokoliv. Vrakobor rozvážně přikývl a dozvěděl se tak, že o Lektvaru života ví je ta nejčistší stvoření, která existují: jednorožci. Avšak jediný způsob, jak jejich vědomosti získat, je vypít jejich stříbrnou krev. I zhrozil se Vrakobor, neboť dobře věděl, co čeká toho, kdo se krve jednorožce napije: věčné zatracení, tělo bez duše.

Hermiona vykřikla.
„Co je?“ zvedl Harry hlavu od knihy,
„Já jen doufám, Harry, že to nehodláš praktikovat!“ řekla přísně. Z jejího výrazu bylo znát, že to myslela vážně, což Harryho dopálilo.
„No, to já doufám taky,“ prohlásila Ginny, „nehodlám toho prcka vychovávat sama!“
„Tak mě to nechte alespoň dočíst a pak o tom budeme diskutovat,“ řekl nevrle. Ron se souhlasně ušklíbl.
„No, to je fajn, Rone, že s ním souhlasíš!“ naježila se Hermiona. „Ty totiž strašně toužíš vidět Harryho, jak chodí v těle bez duše, co?“
„To už by asi nechodil!“ ušklíbl se. „Jen souhlasím s tím, aby to dočetl. Je to totiž hrozně napínavý.“

Svázán kouzlem lásky, nemohl Vrakobor jednat jinak a zabil krásné, nevinné, bílé zvíře. Napil se jeho krve (následující chvíle jsou slovy nepopsatelné, museli byste to vidět, což nedoporučuji. Jedné paní se zvedl žaludek). Vydal se na místo, kde byl lektvar ukryt, avšak neobstál v těžké zkoušce života a smrti. Vrakobor zemřel strašlivou smrtí nevědomosti, bezúčelnosti a ve svém šílenství proklínal lesní vílu Constance, která ho do tohoto stavu uvrhla.
Pověst doložena neznámými fakty.
William Russ.

„No, super, tak jsme zase tam, kde jsme byli,“ řekla Hermiona zklamaně.
„Na začátku? To vůbec. Ani netušíš, jak nám to pomohlo,“ odporoval Harry.
„Ale jo, tuším. Jen ti nedovolím, abys dobrovolně zešílel.“
„To já taky nehodlám,“ ujistil ji Harry. „Nemohl bych zabít jednorožce. Jedinej adept, kterej by mohl zemřít mojí rukou, je Voldemort,“ ušklíbl se.
„No, tak to je teda ohromně vtipné!“ otřásl se pro změnu Ron a také pěkně naštvaný. Nenáviděl, když si někdo dělal legraci na účet Vy-víte-koho, leda že by to dělal on sám, což také dělal velice často, když na to přišla řeč.
„No,“ pokračovala Hermiona, „z toho nám ale logicky vyplývá, že zas nevíme, kde ten lektvar hledat. Vždyť, jestli jsem to správně pochopila, jediná možnost, jak zjistit, kde je ukryt, je vypít krev jednorožce, což přirozeně neuděláš.“
„Hele, neříkal jsi náhodou, že ten Vrakobor ten lektvar našel?“ optal se Ron se zájmem.
„No, podle tamtěch Bájí a pověstí jo a pak spolu s Constance žili dlouhým a šťastným životem.“
„No prosím!“
„Co je zas, Hermiono?“
„Kluci, vždyť ani nemáme pravdivý příběh, podle kterého bychom se řídili. Nemůžeš vědět, co máš dělat, Harry! Nemáme se ani čeho chytnout!“
„Hm… podle mě je jasný, co má Harry dělat,“ řekl Ron zamyšleně. „Musíš zešílet, ale zároveň vědět, co děláš a za jakým účelem to děláš a nesmíš proklínat Siriuse, abys nezemřel strašlivou smrtí a obstál ve zkoušce. Pak spolu budete žít šťastný a dlouhý život.“
„Ale…“ začala Hermiona. Ginny vyprskla smíchy.
„To byl vtip, Hermiono,“ usmál se Ron. „Tak se tak nerozčiluj a dej mi radši pusu.“ „Co tedy hodláš dělat, Harry?“ zeptala se Ginny s obavami a Harryho potěšilo, že se o něj bojí.
„Nejdřív si to musím pořádně promyslet a přesně naplánovat, ale asi půjdu do Zapovězeného lesa, chytnu si tam jednorožce a prostě ho ukecám, aby mi to řekl.“
„Jo a jednorožcovi se místo pysků objeví pusa a ochotně ti všechno poví, že jo?“ utrousila Hermiona.
„Třeba!“ odsekl Harry.
„Harry, já chápu, jak se cítíš. Taky se mi po Siriusovi moc stýská. Ale tohle chce pořádný plán. Budeme to muset pořádně prostudovat, ale protože nás čekají zkoušky na OVCE, nebudeme na to mít moc času. Potrvá to, než vymyslíme něco kloudného.“
„Jo, souhlasím,“ přitakala Ginny.
Harry zakýval hlavou na znamení, že to bere na vědomí. Hrozně ho štvaly Hermioniny připomínky a tím víc ho rozčilovalo, že měla pravdu. Začínal se bát, že ten lektvar vlastně vůbec ani nenajde.